Nezáleží pouze na tom, co říkáme, ale také jak. O respektu, nabízení podpory a duševním zdraví s psychoterapeutkou Hanou Haisovou

V čem se liší reakce mužů a žen na psychické vyhoření nebo depresi? Je pravda, že u mužů deprese často vypadá jinak než u žen?

Deprese i vyčerpání se mohou u každého člověka projevovat trochu jinak. Někdo cítí únavu, aniž by mu odpočinek přinesl úlevu, hůře spí nebo se nedokáže soustředit. Jiný bývá podrážděný, snadno se rozčílí, ztrácí chuť vídat se s lidmi nebo ho přestávají těšit věci, které měl dříve rád. Objevit se může také smutek, pocit prázdnoty, beznaděje nebo myšlenky, že nic nezvládá. Někteří lidé vnímají i tělesné obtíže, například bolesti hlavy či zažívací potíže. Trápení přitom nemusí být na první pohled vidět. Člověk může dál chodit do práce a plnit své povinnosti, ale stojí ho to stále více sil. Tyto projevy se mohou objevit u mužů i žen a samy o sobě ještě neznamenají depresi ani vyhoření. Je však dobré jim věnovat pozornost, zvlášť pokud přetrvávají nebo člověku ztěžují běžný život.

Pokud jde o rozdíly mezi muži a ženami, ve své praxi se setkávám s tím, že některé ženy o svých obtížích snáze hovoří a častěji přicházejí z vlastní iniciativy. U mých klientů mužů je zase častější, že vyhledají pomoc na doporučení lékaře nebo někoho ze svého okolí. Někteří muži se také snaží s obtížemi vyrovnat například větším pracovním nasazením, stažením ze společnosti, někdy i alkoholem. Je to však moje zkušenost z praxe, nikoliv pravidlo, či výzkum. Prožívání obtíží i cesta k jejich řešení jsou vždy individuální.

Co je to tzv. "tichá" nebo "funkční" deprese a jaké bývají její nejčastější masky?

"Tichá" nebo "funkční" deprese jsou neformální označení, nikoliv samostatné diagnózy. Obvykle popisují situaci, kdy člověk navenek dál chodí do práce, stará se o rodinu a plní své povinnosti, přestože uvnitř prožívá trápení a stojí ho to spoustu sil. Okolí si někdy nemusí ani všimnout, že se něco děje. Představme si člověka, který se v práci usmívá a působí angažovaně. Dříve ho práce těšila, teď ho však udržet si úsměv a dosavadní nasazení stojí stále více sil. Po práci už nemá energii na věci, které ho bavily ani na setkání s přáteli. Chce být sám a má pocit, že potřebuje hlavně přečkat den. Navenek může vše působit jako dřív, uvnitř však člověk prožívá vyčerpání nebo prázdnotu. Tyto změny samy o sobě depresi nepotvrzují, ale stojí za pozornost.

Jaká nenápadná varovná znamení bychom neměli u mužů v našem okolí přehlížet?

Všímala bych si především změn oproti tomu, jak se člověk choval dříve. Může se začít stranit přátel, ztrácet zájem o věci, které ho těšily, špatně spát nebo být podrážděnější. Někdo se více ponoří do práce, jiný začne častěji pít alkohol nebo hledá jiné způsoby, jak uniknout nepříjemným pocitům. Pozornost si zaslouží i věty jako "už nemůžu", "jaký to má smysl" nebo "beze mě by bylo líp". Je dobré se u nich zastavit a zeptat se, jak to člověk myslí a jak mu skutečně je. Zájem můžeme dát najevo například slovy: "Všimla jsem si, že toho máš poslední dobou hodně a stahuješ se. Jak se máš?" Někdy člověk nepotřebuje hned radu. Už samotná přítomnost a opravdový zájem mu mohou dát najevo, že na své trápení není sám.

Pokud máme obavu, že přemýšlí o sebevraždě, můžeme se ho na to přímo a citlivě zeptat a pomoci mu vyhledat podporu. Při bezprostředním ohrožení ho nenecháváme samotného a přivoláme záchrannou službu.

Statistiky dlouhodobě ukazují, že muži páchají sebevraždy výrazně častěji než ženy. Čím je tento alarmující rozdíl způsoben?

Ano, údaje NÚDZ potvrzují, že zemřelo v České republice v roce 2024 v důsledku sebevraždy více mužů než žen. Jde přitom o počet úmrtí, nikoliv o všechny sebevražedné pokusy. Příčiny tohoto rozdílu jsou složité a nelze je vysvětlit jedinou okolností. Mezi faktory, které mohou hrát roli, patří například životní situace, dostupnost pomoci nebo to, zda člověk své trápení rozpozná a dokáže o něm mluvit. Určitý vliv může mít i způsob sebevražedného jednání, jehož následky se mohou lišit. Ze statistik však nelze určit, co vedlo ke konkrétnímu úmrtí.

Osobně za důležité považuji vytvářet prostředí, ve kterém muž nemusí mít pocit, že všechno musí zvládnout sám. Pomáhat může i osvěta a otevřené sdílení zkušeností, například když známé osobnosti mluví o svém psychickém trápení a vyhledání podpory. O své zkušenosti otevřeně hovoří například herec Miroslav Etzler. I díky podobným příběhům může být snazší vnímat žádost o pomoc jako běžnou součást péče o duševní zdraví. Možnost mluvit o svém trápení, být vyslyšen a dostat se k podpoře může být v náročné situaci důležitým krokem.

Dá se vystihnout, jaké fáze života bývají pro muže z hlediska duševního zdraví nejrizikovější?

I zde je prožívání velmi individuální. Záleží na tom, co daná situace pro člověka znamená, jaké má zkušenosti, možnosti a podporu ve svém okolí. Náročnější mohou být období velkých změn, kdy člověk přichází o dosavadní jistoty nebo hledá své místo v nové životní roli. Může jít například o narození dítěte, ztrátu práce, rozchod, vážnou nemoc nebo odchod do důchodu. Každou z těchto situací, ale lidé prožívají jinak. Co je pro jednoho úlevou nebo novým začátkem, může být pro druhého spojeno s nejistotou, osamělostí nebo ztrátou dosavadních jistot. Důležité je proto zajímat se: Jak člověk danou situaci prožívá? Co mu pomáhá? Má kolem sebe někoho, s kým o tom může mluvit? I v období, které okolí vnímá jako radostné nebo klidné, můžeme potřebovat podporu.

Do jaké míry u nás stále přežívá mýtus "chlapci nepláčou" nebo "chlap si musí poradit sám"? Změnilo se vnímání muže a jeho mužství v mladší generaci?

Ve svém okolí a ve své praxi vnímám větší otevřenost v rozhovorech o duševním zdraví. Přesto se občas setkávám s představou, že muž musí všechno zvládnout sám. Někteří muži hovoří o tíze odpovědnosti za rodinu a děti i o obavě, aby ve společnosti jako muži neselhali. Mají pocit, že musí být silní a nemohou si dovolit ukázat strach nebo zranitelnost.

Zároveň v posledních dvou letech pozoruji, že do mé praxe přichází více mužů, nejčastěji do 40 let, kteří si sami všímají změn ve svém prožívání a chtějí jim lépe porozumět. Hledají podporu a chtějí aktivně pečovat o své duševní zdraví, někdy ještě dříve, než je na změnu upozorní jejich okolí. Je to však moje zkušenost z praxe, kterou nelze zobecnit na všechny muže ani celé generace.

Mění se nějak způsob, jakým muži o psychické péči uvažují, když se místo o "terapii" mluví např. o "koučinku" nebo "mental fitness"?

Ve svém okolí vnímám, že se o psychohygieně a péči o duševní zdraví mluví otevřeněji. Objevují se nové přístupy i způsoby, jak toto téma přiblížit lidem. Pro někoho může být srozumitelnější mluvit například o zvládání stresu nebo péči o sebe. Důležité je, aby si každý mohl najít způsob podpory, který mu sedí a odpovídá jeho potřebám.

K větší dostupnosti péče o duševní zdraví může přispívat také online prostředí a přístup některých zaměstnavatelů. Ti se duševní pohodě svých zaměstnanců věnují například prostřednictvím workshopů zaměřených na psychohygienu nebo nabízejí a hradí psychoterapeutická či koučovací setkání. I to může pomáhat vnímat péči o duševní zdraví jako běžnou součást života.

Každá forma podpory má své zaměření, proto je dobré vědět, co od ní člověk může očekávat a zda odpovídá jeho obtížím.

Jak přizpůsobit systém péče o duševní zdraví tak, aby byl pro muže přístupnější a méně stigmatizující?

Důležitá je osvěta a šíření informací různými cestami například prostřednictvím praktických lékařů, zaměstnavatelů, podcastů, online prostředí nebo organizací věnujících se duševnímu zdraví. Svou roli má také sdílení zkušeností. Čím pestřejší a srozumitelnější tyto cesty budou, tím více lidí mohou oslovit. Stejně důležité je, aby byla samotná pomoc dostupná a člověk se při jejím hledání setkal s respektem.

V online prostředí je velmi aktivní Národní ústav duševního zdraví, který nabízí informace a rozcestník pomoci například na webu Opatruj.se. Využít lze rovněž telefonickou podporu, například Linku Sluchátko nebo Linku první psychické pomoci.

Jak se někoho zeptat, zda je v pořádku, aniž bychom v něm vyvolali pocit selhání nebo potřebu se na obranu uzavřít?

Podobně jako kohokoliv jiného. Na začátek může stačit jednoduchá otázka: "Jak se máš?" Důležité je ptát se s opravdovým zájmem, respektem a bez hodnocení a dát druhému prostor pro odpověď. Můžeme také jemně zmínit, čeho jsme si všimli: "Přijde mi, že jsi poslední dobou unavený."

Důležité je také prostředí, ve kterém spolu mluvíme, i vztah, který s druhým máme. Někdo se snáze rozpovídá při procházce nebo společné činnosti, jinému vyhovuje klidný rozhovor doma. Pomáhá nespěchat s radami a dát druhému prostor říct, co právě potřebuje.

Neexistuje věta, která zaručí, že se druhý otevře. Můžeme mu ale dát najevo, že jsme tu pro něj a že se k rozhovoru můžeme vrátit později.

Co konkrétně dělat, když muž odpoví klasickou formulkou "Jsem v pohodě", ale my víme, že to tak není?

Odpověď "jsem v pohodě" můžeme respektovat a zároveň dát najevo svůj zájem a obavy. Pokud se člověk nechce svěřit, nemusíme ho přesvědčovat. Můžeme s ním zůstat v kontaktu, nabídnout společnou procházku nebo se k rozhovoru po čase vrátit. Někdy pomůže nabídnout konkrétní podporu: "Chtěl bys, abych ti pomohla najít někoho, s kým by sis mohl promluvit?" Pokud nabídku podpory odmítne, neznamená to, že jsme selhali. Důležité je dát najevo, že na své trápení nemusí být sám. Někdy stačí být nablízku, společně trávit čas a netlačit na rozhovor. Být tu pro něj, i kdyby chtěl zatím jen mlčet. Prostě jen "být".

I pro blízké může být náročné sledovat, že se někdo trápí, a nevědět, jak mu pomoci. Mohou se cítit bezradní, mít strach nebo obavu, aby něco neřekli špatně. Nemusí na to ale zůstávat sami. Mohou se také obrátit na odborníka či krizovou linku a poradit se, jak s druhým mluvit, co mu nabídnout a jak pečovat také o sebe. Podpora je důležitá nejen pro člověka, který prochází těžkým obdobím, ale i pro jeho blízké.

Jak vytvořit "bezpečné prostředí" pro partnera, syna, kolegu nebo kamaráda, aby neměl strach ukázat zranitelnost?

Bezpečné prostředí vzniká postupně, když člověk zažívá, že může mluvit o tom, co se mu honí hlavou, aniž by byl odsouzen nebo zesměšněn. Pomáhá naslouchat, nezlehčovat jeho pocity a nesnažit se hned všechno vyřešit. Může tak dostat prostor vyslovit i tíživé myšlenky, které v sobě dlouho držel. Můžeme začít například otázkou: "Co se ti honí hlavou?" Když se druhý svěří, někdy stačí poděkovat za důvěru a zeptat se: "Chceš, abych tě jen vyslechla, nebo spolu zkusíme přijít na to, co by ti pomohlo?" Namísto rychlého uklidňování větou "to bude dobré" můžeme dát najevo zájem třeba slovy: "To zní náročně."

Bezpečí vytváříme také tím, jak reagujeme v běžných situacích. Když dítě udělá chybu, můžeme říct: "To se stane, pojďme se podívat, co s tím." Když se bojí nebo pláče, můžeme zůstat nablízku a dát mu najevo, že jeho pocity přijímáme. Kolegu, který si není jistý, můžeme povzbudit slovy: "Klidně se zeptej, můžeme to projít spolu." Pomáhá také přiměřeně mluvit o vlastních pocitech a potřebách, například: "Dneska jsem měla těžký den a potřebuju si chvíli odpočinout." Ukazujeme tím, že o svém prožívání lze mluvit a že požádat o podporu je v pořádku.

Jaké drobné návyky může do svého života zařadit každý muž, aby pečoval o své duševní zdraví preventivně?

Začala bych tím, co je konkrétnímu člověku blízké a co mu pomáhá dobíjet energii. Pro někoho je to pohyb nebo pobyt venku, pro jiného hudba, chvíle klidu či setkání s přáteli. Nemusí jít o velké změny. Smysl má dopřát si na takové chvíle prostor, kdykoliv je to možné.

Pomoci mohou i malé osobní rituály, například ranní káva v klidu, krátké protažení před otevřeným oknem nebo večerní procházka. Během dne si lze dopřát chvíli na zastavení, nadechnutí a vnímání sebe sama: "Jak se mám? Co mi bere sílu a co mi ji naopak dodává?"

Péče o duševní zdraví zahrnuje také odpočinek, spánek, vztahy nebo schopnost říct si o pomoc. Každému vyhovuje něco jiného, proto má smysl hledat vlastní způsoby péče o sebe. Pokud se člověk delší dobu necítí dobře nebo mu obvyklé způsoby nepomáhají, může se obrátit na odborníka. Nemusí čekat, až bude úplně na dně.

Na závěr bych nabídla malý experiment: občas se večer na chvíli zastavit a položit si otázku: "Byla dnes chvíle, kdy mi bylo alespoň o trochu lépe? Co k tomu přispělo?" Může to být drobný okamžik, rozhovor s někým blízkým, chvíle na vzduchu nebo klidně vypitá káva. Člověk si tak může postupně všimnout toho, co mu pomáhá, a hledat způsob, jak si pro podobné chvíle vytvářet prostor.

________________________

Medailonek Mgr. Hany Haisové

Vystudovala humanitní obory na Univerzitě Palackého a Univerzitě Tomáše Bati. Svou profesní dráhu začínala v oblasti lidských zdrojů, kde se sedm let věnovala především kariérnímu růstu a motivaci zaměstnanců. Práce s lidmi ji postupně přivedla k psychoterapii – absolvovala komplexní psychoterapeutický výcvik zaměřený na řešení v Dalet institutu a dále rozšířila svou kvalifikaci o výcvik v supervizi. Od roku 2025 je členkou České asociace pro supervizi.

Od roku 2017 působí ve službách pro osoby se zdravotním postižením a zároveň vede soukromou terapeutickou praxi. V březnu 2022 se stala členkou České asociace pro psychoterapii. V rámci své praxe spolupracuje jako externí lektorka s Diakonickou akademií v Praze.

Kromě výcviků a certifikací v oblasti psychoterapie, supervize či dramaterapie má za sebou řadu kurzů zaměřených na psychiatrické minimum, komunikaci s klienty v krizi, řešení konfliktů či vedení týmů. Díky tomu dokáže propojit lidskost, odbornost a praktický nadhled.

Zdroje ilustračních obrázků: Unsplash.com,
foto Mgr. Hany Haisové z osobního archivu, zdroj: nahoru.eu