Péče o blízkého člověka většinou nezačne rozhodnutím. Prostě se stane. Rodič onemocní, partner potřebuje pomoc, dítě má specifické potřeby. A z člověka, který měl svůj běžný život, se stává pečující.

Představte si dvě situace. V jedné člověk s postižením zůstává doma, má kolem sebe známé prostředí a podporu, která dává smysl jeho životu. V druhé musí odejít do zařízení, protože jiná možnost prostě není. Rozdíl mezi těmito dvěma scénáři netvoří diagnóza. Rozdíl tvoří dostupnost služeb.

Ve třídách se dnes řeší víc než jen učivo. Úzkost, tlak na výkon, vztahy, nejistota. Mladí lidé to zažívají každý den, jen o tom často nemluví. A když nemají prostor, hledají si vlastní cesty. Někdy fungují, někdy ne.

Spánek bereme jako samozřejmost. Funguje, tak ho neřešíme. Přestane fungovat a najednou zabírá polovinu hlavy. Ležíte, koukáte do tmy a počítáte minuty.

Srdečně vás zveme na otevřené setkání, kde si budeme povídat o životě se zkušeností s duševním onemocněním – a to bez předsudků a s respektem.

Na jaře se často mluví o nových začátcích. V realitě neziskových organizací to je ale období, kde se tempo spíš zesiluje.